Nauč mě líbat, nauč mě milovat 13 (ItaSasu)

23. října 2013 v 9:33 | SasuKe |  Nauč mě líbat, nauč mě milovat
UPOZORNĚNÍ: Yaoi! 18 + (vy si to stejně přečtete, ale já musím tohle psát no xDD)



13 - Proč to nešlo dřív

Sasukeho pohled:
Uběhlo několik dní a já se celkem uzdravil. Chození už nebyl problém a za dva dny jsem měl nastoupit do školy. Všechno se vracelo k normálu. Nevěděl jsem, co dělat a tak jsem začal být stejně protivný jako dřív, zalézal jsem si do pokoje. Jenže ono to bylo ještě horší, nějak jsme se přestali bavit a chodili kolem sebe jako po smrti rodičů.
Pořád jsem přemýšlel, co bych měl dělat, bylo docela pozdě na to, abych jen tak Itachiho po téhle stránce vyhnal z hlavy, jediný způsob proč jsem se k němu aktuálně nepřibližoval byl, že jsem se bál.
Chodil jsem sem a tam a uvažoval nad tím stále dokola, nemohl jsem si pomoct. Nedokážu žít v Itachiho blízkosti a dívat se na něj zase stejně jako dřív. Můžu stokrát chtít a nedokážu to. Snažil jsem se hodně dlouho, ale nedostal jsem se vůbec nikam. On mě nemá ani z poloviny tak rád jako tu holku.
Byl jsem zoufalý, nechtěl jsem se ho vzdát, ale situaci jsem viděl čím dál černěji a tak jsem si řekl, že jestli ho ani teď nedostanu, budu se muset vzdát. Vůbec jsem neuměl odhadnout jeho reakci, ale ať už se stane cokoli, horší než tohle to nebude.
Vytáhl jsem pečlivě schované platíčko s prášky, které mi dal Naruto. Neměl sem ponětí, kolik se toho dá vzít a nechtěl sem Itachiho zabít, tak sem pro jistotu vytáhl jen dva, strčil si je do kapsy a šel dolů.



Bratr právě zkoumal jakýsi návod na přípravu palačinek a očividně si nebyl jist, do které z mís má dát vajíčka. Byl kouzelný, zbožňoval jsem každou křivku jeho silného těla. Jak bych o něm ještě mohl někdy přemýšlet jinak?
"Jestli chceš, udělám to, jdi si do obýváku odpočinout," navrhl jsem. Překvapeně se na mě otočil a trochu nedůvěřivě si mě přeměřil. Nebyl jsem si jistý, jestli se mu nezdá moje chování, nebo je to něčím jiným, ale pro jistotu jsem nasadil své obvyklé jednání.
"No tak, oba dobře víme, že nic z toho, co ty uvaříš, není pro chuťové buňky moc bezpečné," řekl jsem a vyškubl mu z ruky krabičku.
"Tak mě pak zavolej," řekl, když mě nechával u plotny a mizel.

Moje myšlenky se zdaleka tolik nevěnovaly přípravě jídla, jako následkům toho, co dám do pití. Nebyl jsem si ani trochu jistý, jestli to vůbec chci udělat a čím toho chci dosáhnout, což bych asi mít promyšlené měl, jelikož jestli ničeho nedosáhnu, tak až to přestane působit, brácha mě dozajista zabije.
Jenže od doby, co mám v hlavě Itachiho, se mi přemýšlí den ode dne hůř.
Nakonec jsem prostě připravil palačinky, dvakrát je nemiluju, zato Itachi si pochutná. Když bylo jídlo na stole, jednoduše jsem vzal jednu z tech pilulek a rozpustil mu jí ve skleničce.
Co se pamatuju, Naruto zmiňoval něco o tom, abych do něj dostal taky trochu alkoholu, ale nemůžu na to jít tak viditelně, uvidíme, co udělá prášek.
Došel jsem do obýváku a vyrušil sourozence od televizoru.
"Jídlo je na stole," řekl jsem trochu rozpačitě.
Itachi se ohlédl, vstal a šel bez sebemenšího podezření za mnou.

Jen co si sedl k večeři, napil se a bez povšimnutí vypil skoro polovinu skleničky.
"Jak se dneska cítíš, Sasu?" Zeptal se nepříliš lichotivě. V poslední době mi tu otázku pokládal nezvykle často. Trochu mi to vadilo, ale netroufl jsem si odporovat. Moc dobře mi docházelo, v jaké jsem situaci a že bych se neměl snažit provokovat.
"Myslím, že dobře," odpověděl jsem, ale oči neodtrhl od talíře, jelikož lhaní v tomto směru mi, jak jsem zjistil, nešlo a i kdyby na mě nic nepoznal, pokud není padlý na hlavu, ví, že nejsem typ, co se s důležitými věcmi srovná snadno. Se smrtí rodičů jsem se vlastně nesrovnal vůbec, jen jsem měl neuvěřitelnou schopnost pocity po chvíli uzamykat do sebe.
"Povedlo se ti to," pochválil bratr večeři, jako by mi na tom záleželo.
"Jsem rád, že ti chutná," odvětil jsem, ale stále jsem sledoval, co se s ním děje. Nemohl jsem si pomoct, ale zdálo se mi, že krom toho, že se trochu víc usmívá to vůbec neúčinkuje.
"Já zapomněl!" Vstal jsem najednou a upoutal zvídavý Itachiho pohled.
"Promiň! Naruto psal ať mu zavolám, nezlob se. Jen to vyřídím a vrátím se," vycouval jsem a vyběhl do pokoje.

Z kapsy jsem vytáhl mobil a vytočil blonďákovo číslo. Nechal to zvonit co nejdýl, jak pravděpodobně nemohl telefon v té hromadě nepořádku najít a následně se ozvalo šustění.
"Naruto? Slyšíš mě?!" Nevydržel jsem to a zavrčel do telefonu.
"Sasuke? Ty mi voláš?" Ozval se na druhém konci překvapený tón.
"Ne, to je morseovka," odpověděl jsem naprosto vážným tónem a pak konečně spustil co mám na srdci. "Hej, pamatuješ na ty prášky, co jsi mi dal?"
"Prášky?" Ozval se, jako by netušil, o co se jedná.
"Jo! Malý, bílý prášky!" Zavrčel jsem naštvaně, že to musím říct nahlas. Jen jsem to vyslovil v tomhle domě a přejel mi mráz po zádech. Trpěl jsem paraniodním pocitem, že v celém domě je najednou takové ticho, že to určitě bylo slyšet až do kuchyně.
"Kdy?" Nasadil tón, jako by tápal v paměti.
"Na tý párty, kam jsi mě donutil jít a zase mi tím kdysi přidělal problémy," neodpustil jsem si pár výčitek.
"Jasně, já, jak jsem nedávno viděl, docela rád se dostáváš do problémů sám. Když jsem tě táhl ke mně do postele, protože jsi sám pomalu nedovedl chodit, nestěžoval sis..." začal blekotat, jak měl ve zvyku.
"Naruto! Ty prášky!" Přerušil jsem ho.
"No jo. Co je s nima?" Zeptal se nezúčastněně. Kdybych byl v komixu, začalo by se mi kouřit z hlavy.
"Chci jen vědět, jak je to silný," řekl jsem stejně nezúčastněným tónem, nechtěl jsem poslouchat jeho prupovídky.
"Há! Takže ses to nakonec rozhodl použít, přece jen je někdo kdo ti nepodlehl?" Nedělit nás sluchátko, už bych ho škrtil, já tady v poslední době skoro riskuju krk kvůli Itachimu a on má náladu mě ještě provokovat.
"Sklapni. Je to na výzkum do chemie, tak mi to řekni!" Neodbytně jsem ho otravoval.
"Jakej výzkum? My děláme výzkumy? Z čeho, nechci dostat zas pětku! Opravdu to potřebuješ do školy? Protože jestli-"
"Tak kolik mu toho sakra můžu dát?!" Zvýšil jsem hlas co jen to šlo, aby to nebylo slyšet až dolů. Na druhém konci bylo chvíli ticho.
"Mu?" Ozvalo se za chvíli. Kdyby mi v tentýž okamžik nezamrzla krev v žilách, nejspíš bych omdlel s přesvědčením, že to z něj nedostanu.
Několik sekund jsem byl tiše a lapal po dechu, udělalo se mi úplně špatně a měl jsem pocit, že se mi točí hlava. Co jsem to řekl a proč jsem to proboha řekl?! "Tohle je v háji, z toho už se nedostanu," napadalo mě.
Jenže pak jsem si uvědomil, že tu přece mluvím s Narutem a s ním se dá mluvit, jako s tím největším blbcem.
"Cože?" Zeptal jsem se pak duchapřítomně.
"Řekl jsi 'mu'," odpověděl Naruto.
"Neřekl, seš hluchej jak poleno, tak vyklopíš to konečně?" Úspěšně jsem to zakecal.
"Sasuke, ty si opravdu na kluky? Protože to, co si udělal tehdy v tý škole..."
"Tehdy ve škole jsem chtěl naštvat bráchu, zvrhlíku!" Utnul jsem všechny jeho myšlenkové pochody právě včas.
"No hele, v kombinaci s alkoholem by dvě tablety měly udělat svoje, ale nesmí se to pravidelně. No a taky to nefunguje samo, musíš se trochu snažit," řekl nevinným tónem.
"Nejsem feťák ani hipík, neměj péči," ujistil jsem ho a bez rozloučení zavěsil. Kdyby tak nekecal, nemusel bych teď spěchat.

"Kde jsi byl takovou dobu?" Koukl na mě bratr, který právě dojídal.
"Ále, no jen je s ním dohoda jako s kozou na ledě..." odbyl jsem ho a hrábl po skleničce.
"Udělám ještě pití, můžem kouknout na televizi," řekl jsem co nejmileji.
"Klidně," usmál se bratr, asi se mu ulevilo, že jsem zase "v pořádku".
Itachi s největší pravděpodobností doufal, že jsem to konečně vzdal a dostal rozum, to u mě naštěstí nehrozilo. Vstal a chystal se jít do obýváku, ale nějak se mu podlomily nohy a musel se opřít o stůl. Doufám, že mi Naru nedal prášky na ochrnutí, protože jestli s ním jeden lék bez alkoholu udělal tohle, co udělá ten druhý?
"Jsi v pořádku? Pomůžu ti," podepřel jsem ho bez přemýšlení a to byl od toho večera náš první fyzický kontakt. Vždycky jsme si dávali pozor a teď mi to nějak nedocvaklo, naštěstí se zdálo, že Itachimu to nevadilo, pokud mu to vůbec došlo.
"To je v pohodě, jen se mi trochu zamotala hlava, asi špatnej tlak," narovnal se a zamířil do obýváku s rukou na čele.
"Chceš radši donýst něco ostřejšího?" Zatikal jsem očima po kredenci a bleskově zareagoval.
"Asi to bude lepší," odpověděl k mému štěstí a s úsměvem, který si nejspíš ani neuvědomoval odcházel.
Konečně jsem měl pocit, že je to na lepší cestě. Dobře jsem si pamatoval, co jsem mu slíbil, nepřiblížím se k němu, pokud to nebude chtít. Musí to začít on, pro moje čistý svědomí a pro případ, že by si to pamatoval.
Přece nemůže existovat šance, že by ho ty prášky donutily, aby ho přitahovalo stejný pohlaví, pokud je opravdu tak moc proti tomu. Chtěl jsem jenom, aby mě zas objal, aby začal on, pochopil, že tohle není něco, čím mu chci ublížit.

Přišel jsem s lahví něčeho, o čem jsem nechtěl vědět, co to tam Itachi skladuje a miskou brambůrků a posadil se vedle něj.
"Tohle?" podal jsem mu alkohol, ve kterém už byla druhá pilulka. Pro jistotu jsem ji hodil do celé té lahve, jelikož ve skleničce by ho to možná odrovnalo a to jsem nechtěl, jemu teď možná už stačí alkohol samotný.
"Děkuju, chceš taky?" Ptal se hned co se napil.
"Ten má dost!" Proletělo mi hlavou, že to snad vážně ani nebylo nutný.
"Ne, díky," usmál jsem se, dnes jsem neměl v úmyslu vzít si ani kapku, chtěl jsem mít čistou hlavu, alespoň jeden z nás by měl.
"Zajímavé," ozval se po chvíli bratr.
"Co?" Koukl jsem na něj překvapeně.
"Ten program," přehraboval se v misce brambůrků.
"To jsou...reklamy," zamrkal jsem načež se Itachi rozesmál.
"Jo, jsem blbec," vylezlo z něj mezi smíchem. Jenže já ho nechci nechat ožrat! Potřebuju, aby zůstal funkční a trochu při smyslech!
"Itachi, nepřežeň to!" Pokusil jsem se mu sebrat lahev, ale on se o ni musel přetahovat, až jsem mu skončil na klíně.
"Jsi nenapravitelný," šťouchl jsem do něj. Tak jsme se ještě nedávno bavili, i když jsem pak pokaždé odešel a řekl mu, že je nemožný, vždycky jsem se smál. Teď to bylo stejný, on byl vždycky jako děcko, schopnej každý blbiny, aby mě rozesmál. Začal mě lechtat. Proč jsem si toho dřív nevšímal, jak moc se o mě stará? Proč jsem si toho nezačal vážit dřív? Asi je to z části moje chyba, že jsme na tom teď takhle...
Ucítil jsem, jak mi zabořil nos do vlasů a zhluboka se nadechl.
"Čmajzl jsi mi šampón!" Poznamenal, ale ani o milimetr se nepohnul.
Nakonec jsem se na něj obličejem otočil já.
"Na co myslíš, když se na mě takhle díváš?" Zahleděl jsem se mu s výrazem andělíčka do očí.
"Že o tebe nechci přijít. Že mě mrzí, když se hádáme. Že si prostě poklad," řekl a zněl možná trochu zasněně, nebo jsem si to tak možná jen chtěl vykládat a on byl jednoduše trochu mimo.
"Itachi," nemohl jsem si pomoct a musel jsem mu přejet palcem po spodním rtu.
Čekal mě poněkud šok, když mě jednou rukou chytil za zátylek a přitáhl k sobě, aby mě mohl hluboce políbit, ani ve snu by mě nenapadlo, že to s ním půjde tak snadno, to bych mu asi od teď něco na uvolnění měl dávat každý den.
Bylo to stejné jako prvně, polibek u kterého jsem dočista přestal myslet. Jediné, co momentálně tančilo v mé hlavě, byl pocit naprostého nefalšovaného blaha.
Od té doby jsem od něj snad tak upřímný polibek nezažil. Chce mi tvrdit, že ho ani malinko nepřitahuju? Nemám u něj šanci? Kdybych to vzdal, jak říkal, tohle by se nikdy nestalo. On začal a já mám teď právo na svou šanci.
Obkročmo jsem se posadil a rukama se zapřel o opěradlo gauče. Cítil jsem se neskutečně a nemohl to neprožívat, vášnivě jsem ho líbal a chvilkami se odtahoval. Cítil jsem jak mi na zádech malinko vyhrnul košili a hladil mě po nich.
"Itachi, co teď cítíš? Nevadí ti to?" Zeptal jsem se, abych měl jasno.
"Proč by mělo? Jsi nejdůležitější osoba na světě," tím mi vzal všechny pochybnosti, ale co je pak pro něj teda ta holka? Může ji milovat a zároveň mě mít jako toho nejdůležitějšího?
Nechtěl jsem se tím dál zaobírat.
Rozepnul mi několik horních knoflíčků na košili a začal mi rty i jazykem jemně jezdit po hrudníku. Nutilo mě to lehce zaklonit hlavu a cítil jsem se úžasně.
Jednou rukou jsem mu zajel do vlasů.
Neuvěřitelně mě překvapilo, když jsem zjistil, že mě něco zespoda tlačí. Nevěřil bych, že po tom jak se tomu bránil, se mu to bude tak líbit.
"Itachi," zašeptal jsem a na okamžik ho jednoduše obejmul. Několik dní abstinence fyzického kontaktu se na mě podepsalo. Nechtěl jsem se ho pustit.
Za okamžik mě položil na záda na gauč a klekl si nade mě. Ruce mi dal za hlavu a znovu mě jemně políbil. Okamžitě jsem mu rty vyšel vstříc, tahle pozice mě nějak vzrušovala. Toho si pravděpodobně všiml. Sledoval jsem mlčky jeho temné oči a naprosto se v nich ztrácel.
Po chvilce se posunul níž a já ucítil, jak mi rozepnul kalhoty. Pak lehce olízl můj úd. Projela mnou zvláštní vlna a já i můj dech se znatelně zachvěl.
Cítil jsem jak mi rudnou tváře, valila se do nich krev, nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem se trapně. Přestal jsem o tom přemýšlet ve chvíli, kdy můj penis začal sát a já mohl jen slastně zaklonit hlavu. Zrychleně jsem dýchal a cítil, že tohle nejspíš nebude mít dlouhého trvání.
Každý jeho dotek byl pro mě dokonalý, snad ještě lepší než jsem čekal.
Opravdu jsem za chvilku vyvrcholil. Itachi všechno spolykal a slízal. Když mě pak znovu políbil, uhnul jsem hlavou, ta podivná pachuť nebyla úplně příjemná.
Momentálně jsem se cítil dost trapně, všechno to teprve odeznívalo a já se styděl na něj dívat. Vážně byl něčeho takového schopen? Po tom všem jsem nemohl uvěřit, že se mi tohle nezdá, ale kdyby to byl jen sen, chci spát co nejdýl.
Trochu neohrabaně jsem z Itachiho stáhl tričko, abych mu mohl prstíky brouzdat po vypracovaných svalech. Byl nádherný a jeho výraz kouzelný. Cítil jsem se naprosto bezpečně a šťastně.
Itachi dorozepnul zbylé dva knoflíčky na mojí košili a začal mi polibky obdarovávat podbřišek, pak pomalu postupoval nahoru, až ke krku, kde skousl. Z pusy se mi vydral vzdech. Dělalo mi čím dál větší potíž se udržet, ale nechtěl jsem mu hned dát najevo, jak propadám jeho kouzlu.
Neustále se otíral svým klínem o můj, jak mi později došlo, úmyslně. Když na okamžik s tím vším přestal, položil se na mě.
"Tak co teď cítíš ty?" Zašeptal mi do ucha.
Chvílemi jsem z něj cítil alkohol, ale nebylo to tak hrozné.
"Nii-san..." Zašeptal jsem a natáhl se k jeho rtům pro polibek, ale on vstal.
"Myslím, že půjdeme nahoru," řekl a popadl mě do náruče.
Hodně jsem se bál o svoje zdraví, když mě nesl po schodech, ale držel se dobře, na to, co všechno jsem mu dal.
"Vážně bych šel po svých," připomenul jsem mu, když jsem viděl, že se mu musí stejně trochu motat hlava, ale neodpovídal.
Neměl jsem rád když mi neodpovídal, jelikož v poslední době to mezi námi bylo napjaté. Prostě to na mě působilo hrozně depresivně.
Jakmile jsme už šli v patře chodbou domu, musel jsem se na něj vrhnout a přisát se mu na rty. Itachi to očividně nečekal, měl co dělat, aby udržel rovnováhu a opřel se o zeď.
"Nezapomeneš na tohle, že ne?" Objal jsem ho a ujistil se.
"Proč bych mě?" Trochu se zasmál, jako že plácám blbosti a nečekaně mi olízl ucho. Už tak jsem se tiskl k jeho nahému hrudníku, což se mnou dělalo svoje a teď si opravdu koledoval, abych se na něj vrhl uprostřed chodby.

Když mě odnesl k sobě do pokoje a položil na postel, jako by zacházel s porcelánem, nestíhal jsem se divit. Až teď mi došlo, že tím jít nahoru asi nemyslel spát.
Sklonil se nade mnou jako dominantní šelma, dlouze mi olízl hrudník a pak ze mě košili stáhl úplně.
Zalapal jsem po dechu, když mi jazykem několikrát přejel bradavku a nakonec skousl.
Nikdy jsem nic podobného nezažil a neuměl jsem si představit, že bych tohle mohl dělat s někým jiným než s Itachim, s někým cizím bych to nedokázal. Měl jsem teď pocit, že je dvakrát tak úžasný než jindy, možná proto, že jsem s tímhle neměl žádnou zkušenost a proto mi to, co dělal, přišlo naprosto neuvěřitelné.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki-chan Aki-chan | Web | 22. listopadu 2013 v 13:57 | Reagovat

waw dokonalé úžasne perfektní dielik

2 Dráče Dráče | E-mail | Web | 30. listopadu 2013 v 2:30 | Reagovat

Teda Sasuke, čeho ty jsi schopný, ty zákeřné hádě O.o Doufám, že si tohle někdy zopakují i za střízliva...
Sakra měla bych jít spát, ale musím to dočíst! Useknout to takhle v nejlepším, to je zabiják :D

3 Nat  .lFow Nat .lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 11:09 | Reagovat

Jim is always on time.

He works hard. His family is big, and he has to make a living somehow.

4 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 18. června 2017 v 14:44 | Reagovat

His doesn’t get much money. I wonder how he manages to make ends meet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama