Nauč mě líbat, nauč mě milovat 12 (ItaSasu)

23. října 2013 v 9:29 | SasuKe |  Nauč mě líbat, nauč mě milovat


12 - Slib

Itachiho pohled:
Celou noc jsem nemohl usnout, byla to moje chyba, že vypadá takhle. Nevěděl jsem si rady, co bych musel udělat, aby konečně přestal? Neměl jsem mu to říkat. Měl jsem... Měl jsem mu lhát? To by nejspíš nepomohlo. Ublížil bych mu tak jako tak.
Sledoval jsem jeho bělostnou pleť, pokrytou několika škrábanci. Kdo mu to udělal? Kam včera úplně sám odešel? Přál jsem si, aby se konečně probudil a já se ho na to všechno mohl zeptat.
Jako by moje prosba byla vyslyšena, Sasukemu se pomalu roztřásla víčka a začal mžourat. Konečně se mi na okamžik ulevilo.
Bráška se zavrtěl a pokusil posadil u čehož bolestně zaskřípal zuby.
"Hezky zůstaň ležet," zatlačil jsem mu na hrudník.
Rozespale se na mě podíval.
"A kolik je?" Zívl.



"Před půl desátou," oznámil jsem mu jak dlouho spal.
"Nejsme ve škole?" Zeptal se stejně rozespale.
"Ne, copak bys mohl chodit?" Podíval jsem se na něj s hromadou výčitek v hlase.
"Co jsi to vyváděl? Proč jsi proboha utekl? Proč neřešíš jednou něco v klidu?" Zasypal jsem ho hromadou otázek.
"Nebudu ti nic vysvětlovat," odsekl.
Nemohl jsem si pomoct, naklonil jsem se k němu a pevně ho stiskl v náručí. Nemohl jsem vidět překvapený výraz v jeho tváři. Nějakou dobu jsem ho beze slov objímal a prostě si jen přál, aby už mi nikdy takhle neutíkal.
Když jsem se odtáhl, bratr na mě stále jen zmateně koukal.
"Koukej zůstat v klidu, dokud odpoledne nedorazí doktor," nařídil jsem mu.
"A co ty, to jako nepůjdeš do školy? Nebo za svou drahou Konan?" Začal Sasuke rýt.
"Ne, dokud nebudeš moct do školy, nehnu se z domu. Ještě jí to napíšu a do školy už jsem volal. Nechci si představovat, čeho bys byl schopný, kdybych tě nechal samotného," podíval jsem se na něj vážně.
"Jak chceš. Mám žízeň," ozval se drze.
"Fajn, donesu ti pití," odebral jsem se klidně dolů.

Sasukeho pohled:
Bez jakýchkoli námitek mi šel pro limču a zdálo se, že to myslí vážně. Fakt se odtud nehne. Že by se za tou svou fúrií nechtěl podívat? Nešlo mi to do hlavy, ale asi nelhal. V hlavě se mi začal rodit zbožný plán.
Jak jednoduché by bylo jí zavolat a říct, že je konec, že to nejde, protože jeho bráška psychicky trpí. Pak prostě vyvěsí sluchátko a jeho bratr se několik dní neukáže. Jednoduché, ovšem pro člověka, který může chodit a není hlídaný vlastním bratrem.
Zamyslel jsem se, co je blízko pevné linky. Koupelna! To by šlo, ale musím vzít Itachimu zápisník s čísly.
Až teď mi došlo, že jsem celou tu dobu v jeho pokoji. Nebyl problém hrábnout z postele do stolku a najít ho. Nenápadně jsem ho schoval za pas kalhot a čekal, až se bratr vrátí.
Když donesl k mému zklamání horký čaj, znechuceně jsem se napil a prohlásil, že potřebuju do koupelny.
"Teď se sotva hýbeš, nemůžeš se koupat," namítal.
"Je mi příšerný vedro, chci si dát sprchu než přijede ten doktor," zaprotestoval jsem a říkal pravdu.
Trochu si mě přeměřil a pak mě vzal do náruče. Musel jsem se usmívat, když mě vzal do koupelny, posadil na okraj vany a začal ji napouštět.
"V kolik má přijet?" Zeptal jsem se, zatímco můj bratr zkoumal teplotu vody.
"To neřekl, mají dneska pohotovost, takže prostě odpoledne," odvětil a vrazil mi do ruky ručník.
"Chceš pomoct svlíct?" Zeptal se a jako odpovědi se mu dostalo jen ironického pohledu. Ne, že bych nechtěl, ale on by mě zase nesmírně provokoval každým pohledem a nakonec by jednoduše odešel a nechal mě tu.
"Pak na mě zavolej," řekl a zmizel.
"No fajn, teď druhá část plánu," pomyslel jsem si a vzápětí mi došlo, že na té noze opravu za žádnou cenu nemůžu stát. Nemínil jsem to ale vzdát, chci od tý potvory mít klid.
Sáhl jsem po tyči, přes kterou Itachi dával v zimě sušit prádlo a namáhavě se jí podepřel. Jen dostat se ke dveřím mi trvalo skoro minutu a pak jsem se s co nejvyšším úsilím pokusil přejít přes chodbu. Spokojeně a trochu vyčerpaně jsem se konečně opřel o stolek a začal vytáčet číslo podle zápisníku.
"Haló?" Ozvalo se po krátkém zvonění.
"Ehm, ahoj," začal jsem, abych zjistil, jestli jí to náhodou nebude podezřelé, telefonovali spolu hodně, co když pozná, že to není jeho hlas.
"To jsi ty, Itachi?" Buď má už číslo i k nám domů, nikdo jiný jí nevolá, nebo snad musíme mít identický hlasy, o čemž pochybuju, jinak si to ale nevysvětlím. Nejspíše si prostě štěstěna jednou sedla na mou stranu.
"Ano, promiň. Musím ti něco nutně vysvětlit," nasadil jsem jeho rozmrzelý, starostlivý tón.
"Co se stalo?" Zeptala se mě přímo do rány.
"Víš, jde o Sasukeho. Byl na tom teď vážně špatně a náš vztah ho ještě víc vystresoval, myslím prostě, že bychom se teď neměli pár měsíců scházet, než bude zase v pořádku," řekl jsem s velkou důvěryhodností. Přesně takhle by to řekl on.
"Ale Itachi, to-"
"Vím přesně, co chceš říct, taky je mi to líto, ale prosím, pochop, že je to můj bratr a já nemůžu riskovat jeho zdraví jen kvůli svému osobnímu životu. Kdybych si to snad někdy rozmyslel, tak mi připomeň, jak mu bylo. Víš, je to pro mě těžké, se tě vzdát, ale měl bych. Takže prosím, už nevolej a nekontaktuj mě," konec možná příliš chladný, ale jinak perfektní. Položil jsem telefon a čekal. Ženský... Přesně za necelou minutu se podle mého očekávání rozezvonil, bleskově jsem ho zvedl, položil a vyvěsil. To by snad měla pochopit.
"Promiň bráško, ale já tě nikomu nenechám. Slíbil jsem to," zašeptal jsem.
S úlevou, že Itachi se stále ještě někde hrabe, jsem se dobelhal do koupelny a pak na něj zavolal ohledně toho, že sem se celou dobu pokoušel svléct a nejde to. Bylo to sice potupné a moc dobře jsem věděl, že nakonec z toho nic nebude, ale ono by se mi to asi opravdu nepovedlo samotnému s tou nohou a alespoň to bylo důvěryhodný.

Doktor přijel až za několik hodin, takže jsem byl už stejně neskutečně zpocený a rozhodně mi nebylo dobře.
"Určitě jsem tam dostal infekci a umřu!" Kvílel jsem.
"Nepřeháněj to," zamračil se Itachi.
"Spíš vypadá, že má teplotu," komentoval to ten dědek.
"Toho on je schopný," přisadil si bratr tónem, jako bych to dělal naschvál, abych upoutal pozornost. Vyplázl jsem na něj jazyk a dál ignoroval asi čtyřicátou vrstvu obvazů, kterou mi dával vousáč na nohu.
Jen co doktor odešel a já do sebe nacpal hromadu léků, lehl jsem si, že půjdu na chvíli spát, ale bráška se odmítal hnout pryč.
"Neusnu, když tu na mě budeš zírat," protestoval jsem.
"Po tom co si včera provedl, tě nemůžu nechat samotného. Promiň," odpověděl.
"Takže nebudeš chodit ani nakoupit, jo? Umřeme hlady, když né otravou z toho co uvaříš," zavrčel jsem.
"Nebuď drzej, ano? Čistě mimochodem můžu zavolat Konan, aby mi jídlo nakoupila. V nejhorším ho i uvaří, když budeš chtít," odpověděl určitě, aby mě vytočil.
"Nastěhovat jí sem nechceš?" Zavrčel jsem.
"Budu stokrát raději, když už jí nikdy neuvidím," nemohl jsem si pomoct.
"Sasuke, už jsem ti to říkal. Prostě mám přítelkyni. Respektuj to a třeba si taky někoho najdi," začal zase s jeho řešeními, na která jsem nikdy nebyl zvědavý, protože byla totálně k ničemu, stejně jako on. Já jsem si přece někoho našel, jen ten někdo vůbec nespolupracuje, navíc aby sem tu mrchu přivedl, nebo jí teď volal bylo to poslední co opravdu potřebuju.
"Myslim, že je to v pohodě, příště tě nechám chcípnout na otravu alkoholem a budu mít barák pro sebe, na co přítelkyně," zavrčel jsem tak, že tomu nebylo moc rozumět, jelikož jsem neměl srdce na to, říct tohle nahlas.
"Souhlasil jsem s tím, že si najdeš kluka, tak kde je problém?" Podíval se na mě s předstíraným zájmem.
"Nikde! Prostě si nechci nikoho hledat, rozumíš?!" Vyštěkl jsem.
"Sasuke, já přece-"
"Prostě mi už dej pokoj! Jdi pryč! Nechci dýchat stejný vzduch!" Začal jsem křičet, protože teplota mi nedělala dobře, on taky ne a já měl vztek. Tolik se snažím, aby mu nemohl nikdo ublížit a jemu je to fuk.
K mému překvapení mě Itachi najednou obejmul. Strnul jsem a mlčel, nějak jsem se ho chtěl zeptat, co blbne a něco mi napovídalo, ať to nedělám.
Neviděl jsem mu do obličeje, jenom třes napovídal, on pláče? Proč? Dost zmateně jsem zůstal sedět. Po chvíli mě pustil. Když se na mě podíval tváře měl stále vlhké.
"Promiň, jen jsem myslel, že to bude takhle jednodušší, ale už nevidím jiné východisko," odešel s bolestným výrazem na tváři.
Zůstal jsem koukat. Vůbec jsem ho nepochopil. To jí vážně tolik miluje? Víc než mě? Nepamatuju se, že bych ho od smrti rodičů viděl takhle najednou brečet. Nerozuměl jsem tomu, co se stalo, protože jsem neměl ani nápady, co z věcí, které jsem řekl, se ho tolik dotklo.
Chtěl jsem jít za ním, ale moje noha mi to vůbec nedovolovala. Doktor říkal že zlomené to není, ale natržené a naražené. Což mi moc na sebevědomí nepřidávalo.
Netrvalo to dlouho a ozval se zvonek.
"To je ten doktor blbej? Co tu nechal?" Pomyslel jsem si. Uslyšel jsem Itachiho něco říkat, ale nebylo mu rozumět. Dlouho se pak neozvaly kroky, jen hlasy a nehýbaly se ode dveří. Vůbec mi nedocházelo, co tam můžou tak dlouho řešit, umírám snad?
Dobrou třičtvrtě hodinu stáli ve dveřích a něco řešili. Když se dveře konečně zaklaply, Itachi sám vyšel nahoru, ale místo rovnou za mnou šel do obýváku. To jsem ho tak moc naštval? Chce mě ignorovat? Blbeček!
Naštvaně jsem si lehl a přetáhl přes sebe deku, netrvalo dlouho a byl tu.
"Sasuke?" Silně znechuceně jsem se otočil.
"Co zase?" Řekl jsem nevrle, ale jeho výraz vypadal naprosto vážně.
"Proč si Konan myslí, že jsem jí volal, že se s ní kvůli tobě rozcházím?" Trochu ve mně hrklo, ale zachoval jsem chladnou hlavu, nedojdu si sám ani pro pití, jak bych jí mohl volat, že?
"Protože by to od tebe bylo hezký?" Ušklíbl jsem se nevinně a dělal, že nevím která bije.
"Proč je sluchátko v pokoji vyvěšený?" Zvedl trochu hlas. Na to jsem mu nemohl vůbec nic říct. Tochu jsem panikařil, věděl jsem, že ho musím nějak přesvědčit, nebo mě bude nenávidět, jestli mu na tý holce opravdu tak moc záleží.
"Když se teď podívám najdu u tebe svůj zápisník?" Zeptal se a já dál mlčel. Přece mu tohle nemůžu přiznat! I když vlastně proč ne, on přece stejně ví, že schopný toho jsem.
Chvíli na mě tak koukal pohledem, ze kterého jsem nedokázal usoudit, na co myslí. Pak přišel až k mojí posteli, jednou rukou mě za rameno přitlačil k polštáři, druhou se opřel vedle mojí hlavy a začal mě trochu necitlivě líbat.
Nejdřív sem překvapením zapomněl dýchat a pak jsem se opatrně zapojil. Vždycky jsem byl nejistý, abych něco nezkazil, Itachi má v tomhle mnohem víc zkušeností, jenže teď jsem se nemohl tak úplně uvolnit a užít si to, protože jsem byl vyděšený z toho, proč to dělá.
Když se svými polibky přesunul na můj krk, začal jsem trochu roztřeseně dýchat, celý jsem se najednou cítil úplně jinak. I kdybych teď mohl chodit, nohy by mě nejspíš neunesly. Trochu jsem znervózněl.
Jazykem mi dlouze přejel po krku a pak si klekl obkročmo kolem mě, naklonil se a s trochu sklopenou hlavou a zrakem upřeným na mojí košili mi začal rozepínat knoflíčky. Když to dokončil, rukou mi jemně přejel po hrudníku.
"Itachi," zašeptal jsem stále trochu překvapeně.
"Nic neřikej," odpověděl mi značně chladným tónem a pak mě políbil doprostřed hrudníku. Tahle situace mě opravdu začínala děsit. Ne, že bych chtěl, aby přestal, to jsem mu ani říct nedokázal, protože tohle jsem si ve skrytu duše skutečně přál, jen jeho pohled a tón hlasu se ani vzdáleně nepodobaly mým představám. Vypadal spíš, jako že mě nenávidí.
Popravdě byl až moc odtažitý i na můj vkus, sám sobě se přinejmenším nepodobal, nebyl to můj bratr, jakého jsem znal. Byl jsem z toho trochu nesvůj a jeho polibky mi nedovolovaly příliš přemýšlet. Teprve teď mi to došlo. Vždyť asi před hodinou tady brečel, nejspíš proto, že nemám rád jeho holku, proč mě tady sám od sebe líbá a dotýká se mě, když předtím neudržel slzy? Vůbec mi to nedávalo smysl. Možná už se ze mě zbláznil. Co se to s ním děje?
"Itachi? Co je to s tebou dneska? Chováš se divně," řekl jsem trochu nejistě a odtáhl se o pár milimetrů, jak to jen šlo.
"Buď ticho, udělám to," řekl. Teď už jsem se začínal opravdu bát. Co se sakra stalo s mým bratrem a kdo je ta osoba přede mnou?
"Co uděláš?" Řekl jsem bez pokusu zakrývat nervozitu a strach.
"Udělám, co chceš, jestli to pomůže, abys mi přestal ničit vztah s Konan," řekl a mě docvaklo která bije. Cítil jsem, jako bych dostal do hrudníku ránu obrovským kladivem. Uvnitř to pomalu celé popraskalo, pak se to začalo sypat a bolelo to. Neuvěřitelná pichlavá a zoufalá bolest. Špatně se mi dýchalo, chtělo se mi zvracet. Chvíli jsem byl v šoku, že ho něco takového vůbec napadlo. V dalším momentu sem se ptal sám sebe proč. Začínal jsem se bát, jak moc důležitá pro něj je, když je schopný tohohle, každopádně mi ublížilo, co řekl. Že ničím jejich vztah... To ona zničila náš!
Přece jen, Konan nebyla žádná náhodná známost z baru, tady jsem stál před opravdovým soupeřem, byla jeho kamarádkou už v dětství a jelikož k němu měla blíž věkem, dost možná se jí tehdy svěřoval víc, než mně. Zjevně si byli bližší než jsem doufal.
Z myšlenek mě vytrhly další polibky, při kterých jsem ho se vší snahou mlčky odstrčil.
"O tohle ti přece od začátku šlo, ne?" Podíval se na mě částečně vyčítavě a taky trochu zoufale, zdálo se.
"Itachi… Přestaň!" Odtáhl jsem se a posadil.
"Proč? Je tohle přece to, co celou dobu chceš, ne?" Koukal se na mě. Nevěděl jsem, co mu na to říct, vůbec jsem nevěděl, co chci dělat, konečně mám bratra tam, kde chci a najednou se mi to vůbec nelíbí a chci couvnout.
"Jinak toho nikdy nenecháš, dokud mě nedostaneš, tak mě tu máš jako na stříbrném podnose. Vzdávám to, udělám co chceš," prohlásil, jako by to bylo jeho vlastní osobní vítěství, že se mi postavil.
"To jsem si myslel, ale ty to nechceš. Pak to nemá cenu," vysvětlil jsem mu svůj pohled na věc, jaký momentálně byl.
"Děláš to jen kvůli mně a já to takhle nechci, ne když mě nemiluješ. Pak to ničemu nepomůže," uhnul jsem pohledem. Co tím vůbec sleduju? Sám jsem nevěděl, jestli se bojím víc jeho nebo sebe. To se tu snažím přinutit ho se do mě zamilovat, abych ho nechal se k sobě přiblížit, nebo proč prostě nezapomenu na všechny pocity a nedovolím mu to? Nejdřív šlo přece jen o tohle, přesně o to, co zrovna dělá. Ale o co mi skutečně jde teď?
"Jestli teď přestanu, přísahej, že už se ke mně nikdy nepřiblížíš," řekl a mě bodlo u srdce. Blbě slyším, že jo? Že nechce, abych na tohle všechno zapomněl?
Měl sem pocit, že budu brečet, před jaký rozhodnutí mě to stavil? Možná proto, že už takhle jsem byl před ním v dost ubohé pozici, jsem se tentokrát udržel a slzy zahnal.
Nebyl jsem si jistý, co je víc ponižující. Říct mu, aby přestal a pak se dívat na něj a tu jeho drahou přítelkyni, jak jsem jí ho bez boje nechal? Nebo mu říct, ať pokračuje a vydržet to, i když ani jednomu z nás se to teď už nemůže líbit?
"Dobře, pokud to nebudeš chtít," zvolil jsem nakonec první možnost.
"To se neboj," řekl chladně a odešel.
Zůstal jsem ještě dlouhou dobu ležet na posteli s rozepnutou košilí a zírat do stropu za doprovodu nehezkých myšlenek. Tohle není konec bráško, že ne?

Itachiho pohled:
Šel jsem dolů do kuchyně a složil si hlavu do dlaní. Chvíli jsem se opravdu bál, že na to kývne. Nevím, co bych pak udělal. Musel si ale uvědomit, že tohle sám nechce a hezky si to srovnat v hlavě. Teď už je snad po všem. Slíbil to a ví přece, že kdyby to nedodržel, nenechal bych to tak.
Budu s ním teď muset strávit několik dní. Uvidím, jestli bude rozumný.
Dole jsem zůstal, dokud jsem se nerozhodl odnést Sasukemu večeři. V tu chvíli jsem téměř dostal infarkt.
Vešel jsem do pokoje, zdálo se, že spí, ale dost ztěžka dýchá. Když jsem ale přišel blíž, poznal jsem, že je vzhůru a není mu dobře.
"Sasuke?" Sáhl jsem mu na čelo. Pootevřel oči a popraskané rty.
"Máš horečku! Proč jsi na mě nezavolal?" Okamžitě sem otevřel šuplík a začal hledat kapesníky na obklady, abych mu teplotu co nejrychleji srazil. Celé jeho tělo bylo v jednom ohni a on vypadal, že i přes léky které dostal, ho to značně bolí.
"Řekl jsi, ať tě nechám na pokoji. Tak jsem si myslel, že radši umřu, aby tě moje existence tak moc neobtěžovala," ozval se tichým chraplavým hlasem.
"Dobře víš, jak jsem to myslel," rozběhl jsem se do koupelny. Má víc jak třicet osm a i v takovou chvíli má náladu na tohle? Copak je idiot?
Vletěl jsem do koupelny a hodil to rovnou do vany.

Hned, jak jsem se vrátil k Sasukemu, udělal jsem mu zábaly a dal léky. Musel jsem ho podepřít a pomoct mu se napít.
"Mrzí mě, že jsem na obtíž," zašeptal.
"Copak toho nikdy nenecháš?" Zeptal jsem se rozčíleně, jelikož nevypadal, že to má v úmyslu.
"Myslel jsem to upřimně," odpověděl.
"Já taky, když jsem říkal, že se o tebe postarám, ať to stojí, co to stojí, i když je to s tebou k nevydržení," připomněl jsem mu. Odpovědí mi byl jen úsměv a zavírající se oči.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 7. listopadu 2013 v 9:40 | Reagovat

Super :D MOC DOBRÝ :D

2 Aki-chan Aki-chan | Web | 22. listopadu 2013 v 13:43 | Reagovat

Veľmi skvelí dielik

3 SasuKe SasuKe | Web | 23. listopadu 2013 v 4:57 | Reagovat

Děkuju moc, ale jak to čtu, koukám, že tam mám víc překlepů než je zdrávo, budu si muset udělat čas a opravit to. xD

4 Dráče Dráče | E-mail | Web | 30. listopadu 2013 v 2:18 | Reagovat

Jeden zvrat za druhým, jen co je pravda O.o Na chvilku mi svitla naděje, že by se to v Itachim třeba jen trošku zlomilo, a ono... Já tak nesnáším všechny ty baby, co se v yaoi povídkách motají a lezou chlapcům do zelí :-x

5 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 14:38 | Reagovat

I have to check what the kids are up to.
Take it easy.

6 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 18. června 2017 v 13:09 | Reagovat

I couldn’t handle two jobs and family. I really bit off more than I could chew.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama