Nauč mě líbat, nauč mě milovat 11 (ItaSasu)

23. října 2013 v 9:22 | SasuKe |  Nauč mě líbat, nauč mě milovat


11 - Telefon


Itachiho pohled:
"Mohl bys přestat telefonovat a poslouchat mě!" Poskakoval kolem mě můj mladší bratr a snažil se upoutat pozornost.
"Promiň Konan, zavolám ti později," omluvil jsem se a položil to.
"Musíš s ní telefonovat pořád?! Jde mi to už na nervy!" Rozčiloval se Sasuke.
"Byli jsme dobří přátelé a rozumíme si, je tak těžké to pochopit? Taky máš kamarády a bavíš se s nimi, ne?" Co mě to vůbec napadlo se na tohle zeptat...
"Ne, nemám kamarády! A potřebuju omluvenku za včerejší odpoledne!" Nacpal mi papír a pero.
"Omluvenku? Odešel jsi ze školy?" Podíval jsem se na něj, jelikož jsem o tom neměl ani tucha.
"Bylo mi blbě, neřeš to a piš!" Řekl nafouknutě.
"Sasuke, ty si včera nic nesnědl?" Podíval jsem se na něj přísně.
"Měl jsem jogurt," bránil se.
"To si ze mě teď děláš legraci?! Když nebudeš jíst, umřeš, rozumíš tomu vůbec?" Zakroutil jsem hlavou.
"Jako by ti to vadilo," rýpal.
"Přestaň! Samozřejmě, že by mi to vadilo, kdyby mi bylo jedno, co s tebou je, jsi už dávno v děcáku!" Zpražil jsem ho pohledem, aby si dával pozor na svou nevymáchanou pusu. Neměl ponětí, jak moc mi ubližoval pokaždé, když něco takového řekl.
"Aby bylo jasno, jestli ještě jednou odejdeš z vyučování, protože ti bylo špatně z hladu, zavolám do nemocnice a nějak se pomalu smířím s tím, že na tebe zkrátka nestačím," řekl jsem.
Cosi zavrčel a víc jsme to nepobírali.
"Kam jdeš?" Zeptal se mě, jen co jsem mu to podepsal.
"Chceme jít s Konan ven, máme něco v plánu," odpověděl jsem.
"Telefonujete spolu každejch pět minut, musíš jí u toho i vidět? Začni používat skype!" Dělal scény jako obvykle
"Proč bych s ní nemohl telefonovat nebo ji vidět?" Koukl jsem na něj s klidem, aby zase trochu ubral.
"Protože pak na mě nemáš čas!" Rozčiloval se.
"Uklidni se žárlivko, mám na tebe čas pořád a ty si stejně zalezlý, přežiješ to," prohrábl jsem mu vlasy, ignoroval nafouknuté tváře a šel ven.



Ráno cestou do školy jsem si nemohl nevšimnout, že se na sedačce krčí neobvykleji než jindy. Pomalu mi to začínalo dělat trochu starost. Nikdy jsem nezažil, aby bral něco takhle vážně.
"Sasu, měl bys začít normálně jíst, protože tohle ti ani náhodou nepomůže. Já se do tebe násilím nezamiluju a ty by sis měl uvědomit, že to všechno, co se snažíš dělat, taky nemůžeš," pokusil jsem se mu znovu domluvit.
"Jak vidíš, tak to dělám!" Nemělo vůbec žádný význam se o to snažit, nechtěl to chápat.

"Chtěl tím říct, že mě vážně nemá rád? Že není žádná šance, aby mě chtěl? Uvidíme!" Uvažoval Sasuke sedící v lavici. Ani nepostřehl zvonek.
Za chvíli už mířil spolu s Narutem a Sakurou rovnou do šatny. Když si všiml Itachiho a jeho spolužáků, kteří šli chodbou přímo k nim a pravděpodobně mířili na oběd, jelikož měli delší vyučování, na okamžik se na něj zadíval. Chtěl počkat, až půjdou kolem nich a Itachi ho pozdraví, nebo mu něco poví, jako aby šel rovnou domů a učil se.
Napadlo ho, že by se na něj mohl prostě jen tak usmát, jednou odpovědět něco milého a vůbec mu tím připomenout, že co mu řekl, myslel vážně. On se nevzdá.
To všechno by se možná stalo, kdyby pár kroků od nich Itachimu nezazvonil mobil. Otevřel esemesku a usmál se.
"Zase Konan? Vy se k sobě teda nějak máte!" Rýpl do něj Deidara, který šel vedle něj.
"Nemel, jenom jsme se dlouho neviděli a na základce jsme přece byli fajn parta, ne?" Ušklíbl se starší Uchiha.
Sasuke toho ale měl dost, nikdy mu nevěnoval pozornost, když ji chtěl, tak si ji vezme sám.
Přímo před Itachim chytil Naruta, narazil ho na jednu ze skříněk a políbil. Itachi i jeho kamarádi se zastavili uprostřed chodby a nechápavě to sledovali. Jediný, kdo tomu nakonec nejspíš porozuměl byl on, když se Sasuke otočil, věnoval mu jediný nenávistný pohled, popadl batoh a vyběhl ven ze školy.
"Můžeš mi to vysvětlit?" Vyhrkla vyjeveně Sakura.
"Já? To snad on!" Rozčiloval se Naruto, který utrpěl těžký psychický šok.
"Nebyl to tvůj bratr?" Zeptal se Sasori.
"Byl, ignoruj to, v poslední době má dost horečky a neví pořádně co dělá. Nechce jít k doktorovi, ale je kolikrát úplně mimo," odpověděl černovlasý dostatečně nahlas, aby to slyšeli i jeho spolužáci.

Když Itachi večer přijel domů, Sasuke nebyl u sebe, ale seděl v obýváku na gauči.
"Pěkně jsi se ve škole předvedl," konstatoval.
"Copak? Snad ti to nevadilo?" Zaleskly se jeho mladšímu bratrovi vítězně oči.
"Ne, je mi úplně jedno, jak moc se budeš před svými spolužáky ztrapňovat, když do toho nebudeš tahat mě," odpověděl v klidu starší a šel se podívat do ledničky.
"Uvařím ti," ozval se Sasuke.
"Mě nemusíš, ty se koukej najíst," odpověděl dlouhovlasý.
"Nemám chuť," zašeptal Sasuke, několika kroky se přiblížil k Itachimu a pevně ho sevřel v objetí.
"Chci jenom tebe," zašeptal mu do ucha.
"To si odpusť," odstrčil ho Itachi
Sasuke si ale nedal pokoj, donutil ho otočit se k němu čelem a pak ho přitiskl zády k lince. Jazykem mu jemně přejel po klíční kosti a svojí nohu vklínil mezi jeho.
Itachimu se ze rtů vydral slaboulinký vzdech. Tohle nečekal, značně mu chyběl jakýkoli fyzický kontakt. Bleskově od sebe Sasukeho odstrčil. Pokusil se tvářit, že nic z toho se nestalo, protože se mu vůbec nelíbilo, jak jeho bratr neustále zneužívá situace.
"Udělej si k jídlu co chceš, zítra jdi do školy sám a nečekej na mě, přespím dneska u Konan," řekl mu, aniž by se na něj podíval a zamířil do svého pokoje.
Sasuke za ním jen koukal a nestačil lapat po dechu. Okamžitě vyběhl po schodech a zarazil se za pootevřenými dveřmi.
"Promiň, že je to tak najednou," slyšel hlas svého bratra. Nakoukl dovnitř a sledoval, jak zmateně po něčem pátrá s telefonem u ucha, nakonec vytáhl fixu a napsal co potřeboval na roh stolu.
"Dobře, zatím," ukončil hovor.
Pak konečně našel tužku, aby si přepsal text na papír.
"Itachi, to nemyslíš vážně, že ne?!" Vešel za ním jeho mladší sourozenec dovnitř.
"Myslím, popřemýšlím o tom, jestli by nebylo lepší, abych tam na nějakou dobu zůstal. Tohle nám zjevně nesvědčí. Jestli tvrdíš, že tě provokuje moje přítomnost, pokusím se ji omezit," vysvětlil.
Sasuke byl v šoku. On ho chce opustit? Chce se ho zbavit?
"Děláš si legraci?! Já ale nechci, abys šel pryč!" Chytil ho za rukáv ve dveřích jeho pokoje.
"Jestli nechceš, abych šel pryč, tak se dej do zítřka dohromady, bude to tvoje poslední šance," řekl neoblomě a šel.
Sasuke neměl sílu ho zastavit, sledoval, jak odchází vybledlou chodbou, ve dveřích jeho pokoje se sesunul na zem a z očí se mu začaly tiše drát potoky slz. Hlasitě nevzlykal, ani nekřičel, jen tam tichounce klečel a nechal vodopády smáčet jeho chlapeckou tvář.

Sasukeho pohled:
Ležel jsem na jeho posteli a z očí se mi nepřestávala valit slaná voda. Nevěděl jsem si rady. Nechci, aby Itachi odešel, představa, že bych ho mohl vídat jen ve škole, kde se k němu nemůžu ani přiblížit, mě ubíjela. Znamená to, že se ho musím vzdát?
Sevřel jsem pevně v pěst pokrývku postele.
Věděl jsem, že dneska neusnu, tohle si nemůžu tak snadno rozmyslet. Možná by mi odpustil, kdybych se teď uklidnil, šel spát a ráno se ve škole choval normálně... Jenže to nejde, potřebuju, ho vidět! Mluvit s ním! Donutit ho říct, že to nemyslel vážně! Krom toho jsem měl extrémně špatný pocit z tý holky.
"Zase Konan? Vy se k sobě teda nějak máte!" Vzpomněl jsem si na Deidarova slova dnes dopoledne.
"To není možný. To by mi Itachi neudělal," pomyslel jsem si, ale ta myšlenka mě hlodala dál. O to víc jsem uvažoval nad tím, co napsal na desku svého stolu. Když jsem přes to předtím přejel pohledem, všiml jsem si, že to byla adresa.
Teď by mi stačilo otevřít notebook a zjistit, kde to je. Jenže co mi řekne, když tam jen tak přijdu? Co řeknu já? Že nedokážu vydržet jedinou noc sám doma? Nedokážu vydržet bez něj a když se hádáme, je to ještě daleko horší. Je to sobecké, bezohledné a nejspíš ho tím ještě víc naštvu, ale já ho musím vidět.

Běžel jsem po ulici jako šílený, bylo to pěkně daleko, ale já si nemohl pomoct. Pořád jsem si v duchu kladl otázku co udělám, až tam doběhnu. Zazvoním a počkám až mi otevřou? Tu holku sem nikdy neviděl, ale aspoň konečně pochopím, proč na mě teď kašle, co je na ní tak extra. Pořád jsem si nechtěl připustit myšlenku, že je pro něj víc, než kamarádka.
Cestou jsem musel na chvíli zastavit, točila se mi hlava a neskutečně mě bolel žaludek. Doufal jsem, že tam vůbec ještě dojdu.
Konečně jsem to našel. Několikrát jsem zkontroloval číslo na baráku. Jako už bych nemohl ani chvíli zůstat stát kdybych zazvonil, jednoduše jsem přeskočil plot a rozběhl se rovnou ke dveřím. Nic mě v té chvíli příliš nezajímalo, nějaká slušnost nebo vychování, vlastně jsem právě nejspíš porušoval nějaký zákon. Chystal jsem se zaklepat, když jsem zevnitř uslyšel smích otevřeným oknem. Prostě jsem nějak najednou dostal potřebu vrhnout se rovnou dovnitř a k mému štěstí bylo odemčeno, zřejmě nechala otevřeno, když k ní přišel Itachi.
Nějak mě nezajímalo, že mě za to dost možná zabije. Vlezl jsem dovnitř a rozběhl se rovnou za zvuky. Nejspíš slyšeli dupot, jelikož akorát ve chvíli, kdy jsem vběhl do dveří jejího obývacího pokoje oba zvedli hlavu.
Ta modrovlasá holka ležela na koberci, můj bratr klečel nad ní, jednou rukou jí držel obě zápěstí za hlavou a druhou jí ošmatával.
Chtěl sem mu něco říct, ale vlastně jsem vůbec nevěděl co, moje tělo mi ani dlouho nedovolilo o tom přemýšlet. Najednou se mi prostě podlomila kolena a kolem mě byla tma. Poslední, co jsem zkrátka viděl, byl překvapený Itachiho výraz.

Itachiho pohled:
"Sasuke!" Vyskočil jsem a nadzvedl jeho téměř bezvládné tělo z podlahy. Zdálo se, že mě ani neslyší, takže jsem se ho teď nemohl zeptat, jak se sem u všech svatých dostal.
"Sasuke, prober se!" Zkusil jsem to a došlo mi hned, že zbytečně.
"Konan, zavolej prosím tě sanitku," požádal jsem a zatím ho podpíral. Ona vypadala úplně stejně překvapená jako já, teď snad ani nebyla vhodná chvíle se za to, jak sem vrazil omlouvat, jediné, co mě zajímalo, byl Sasukeho život.
Vůbec mi nedocházelo, co ho to napadlo. Copak se dočista zbláznil?



Celou noc jsem nervózně pochodoval po nemocniční chodbě a k ránu vyčerpáním na chvíli usnul, ale bylo to jedno, protože Sasuke se neprobíral.
Sedl jsem si k jeho posteli a chytil ho za ruku ve které neměl kapačku. V tuhle chvíli jsem si přál, aby to byl všechno jen zlý sen. Pořád mi nebylo jasné, jak ho napadlo běžet takovou dálku až za mnou. Copak se zbláznil? Musel přece vědět, že je mu zle. Skoro nejedl a byl schopný vyvádět tohle všechno, aby mě donutil se mu podřídit. Nerozuměl jsem, co si musí dokazovat celou touhle scénou, že zašel tak daleko.
Zíral jsem do bílé zdi před sebou a přemýšlel, takže mi chvíli trvalo, než jsem si všiml, že se jeho ruka kolem mé sevřela.
"Sasuke?" Vyskočil jsem a podíval se na bratra. Dvě černé perly mě sledovaly s němým úsměvem. Bylo na něm znát, že mu ještě není dobře. Musel jsem ho jemně obejmout a přitisknout k sobě.
"Proč si to udělal?" Zeptal jsem se třesoucím hlasem.
Na okamžik se ode mě odtáhl a podíval se mi přímo do očí. Pak se mi jemně přitiskl na rty a hned se dobrovolně zase oddálil.
"Jinak bych umřel," zašeptal.
Naplňovalo mě zoufalství, copak tomu nerozumí? Nechápe, že je můj bratr? Dítě, o které se starám a snaží se o něco, co nemůže existovat.
Sedl jsem si vedle postele a než jsem stihl cokoli říct, do pokoje vešla sestra.
"Už jsem v pořádku, tak bych mohl domů, ne?"Ř ekl Sasuke s kapačkou ještě napojenou v ruce.
"Ne, dnes ti uděláme ještě několik vyšetření kvůli tem bolestem břicha a zítra ráno snad budeš moct jít," odpověděla a kontrolovala ho.
"Na co vyšetření? Omdlel jsem protože jsem ne-"
"Sasuke," okřikl jsem ho na oko "neodmlouvej!"
Jen co sestra odešla, upřel na mě tázavý pohled.
"Řekl jsem jim, že jsi se nemohl pořádně najíst, protože tě bolelo břicho. Když někdo nejí, považují ho za psychicky nemocného, těžko bych jim vysvětloval, že ty si jen sobecký idiot..." Vysvětlil jsem mu o co jde.
"Sobecký idiot?" Opakoval naštvaně.
"Ano, neustále si jen násilím něco vynucuješ. Pochop, že jednou musíš dostat rozum. Né všechno může v životě fungovat, jak to chceš. Já prostě nejsem území pro dobytí, jsem tvůj poručník. Jestli chceš, aby to tak zůstalo, radil bych ti používat mozek," vysvětlil jsem mu.
"Proč? Proč mě neposloucháš? Nechápeš, co to včera znamenalo? Já..." Na chvíli sklopil zrak.
"Sasuke, to stačí, prostě se s tím smiř, nebo nebude jiná cesta, než tě poslat k doktorovi," řekl jsem a odešel.

Když jsem pro něj druhý den přišel, nic neřekl, ani doma nemluvil, doufal jsem jen, že to není další jeho forma protestu. Bohužel se mu dařilo perfektně, protože jsem z něj byl zralý na prášky. Opravdu jsem měl pocit, že na tu psychiatrii nakonec půjdu já.
"Itachi?" Ozval se z ničeho nic až u večeře.
Zvedl jsem překvapeně hlavu.
"To... Co jsem viděl...?" Větu ani pořádně nezformuloval, ale já věděl, na co se chce zeptat.
"U Konan?" Ujistil jsem se.
"Nebylo to tak, jak si myslím, že ne?" Upíral ke mě zrak a hledal sebemenší záchytný bod pro svou naději.
"Sasu, nechtěl jsem to vytahovat teď, když na tom nejsi dobře, ale musíš pochopit, že jsme se s Konan rozhodli, že spolu začneme chodit," řekl jsem bez obalu.
Nejdřív sklopil hlavu a zašeptal něco, čemu jsem nerozuměl. Pak prudce najednou vyskočil od stolu a vrhl na mě nenávistný pohled.
"Že bys o mě nestál bych možná i pochopil, ale že máš všechny radši než mě, to teda nechápu!" Vykřikl a rozběhl se pryč.
Hned jsem za ním vyletěl na chodbu, ale Sasuke skočil do bot a utíkal ven. Pokusil jsem se běžet za ním, jenže v rychlosti měl bohužel navrch. Než jsem se obul, byl už na rohu ulice.

Sasukeho pohled:
Nenáviděl jsem ho. Neustále se mi snažil jen ubližovat, zbavit se mě. Bez ohledu na to, co chci já, bude chodit s tou holkou. Jak já ji nesnáším! Je mu jedno co se mnou bude. Měl jsem raději umřít, ušetřil bych ho starostí!
Nikdy jsem se necítil tak naštvaný. Vůbec jsem nevěděl, jestli nenávidím víc jeho nebo tu holku. Příšerně to bolelo, nikdy jsem se necítil tak mizerně. Neuměl jsme si to vysvětlit, nedokázal jsem si odpovědět na otázku, co bych měl udělat.

Itachiho pohled:
Čekal jsem několik hodin. Sasuke se stále nevracel a já začínal ztrácet nervy. Musí pořád vyvádět takové hlouposti? Měl jsem nutkání zavolat na policii, jelikož mě sžíral nepříjemný pocit. Jak jsem si tak pohrával s telefonem v ruce, najednou se sám od sebe rozezvonil a na display naskakovalo Sasukeho číslo.
Hned jsem to zvedl, ale hlas, který se ozval na druhém konci, nepatřil mému bratrovi.
"Itachi? Sasuke má problém," neměl jsem slov, on měl problémy stále, ani jsem neměl sílu zjišťovat, kdo mi vlastně volá, podle hlasu jsem odtušil jeho samozvaného nejlepšího kamaráda.
"Jaký?" Ptal jsem se hned a chtěl zjistit kde je.
"Když za mnou přišel, byl už opilý! Opravdu," začal pěkně, "on se snad někde popral, nebo já nevím. Má asi zlomenou nohu, ani netuším, jak se sem dostal. Vím, že mu vynadáš, ale jsi jediný, kdo mu může pomoct, aniž by z toho měl ještě větší problémy. Mohl bys sem přijet? Nevím co dělat!" Vysvětlil Naruto.
"Kde jste?" Ptal jsme se rovnou.
"U mě doma, znáš adresu?" Ozvalo se z druhého konce.
"Jestli bude živý až tam přijedu, zabiju ho já, vyřiď mu to," řekl jsem a rovnou sedal do auta, abych toho neuvěřitelného, paličatého primitiva, co vždycky řeší všechno tím nejstupidnějším způsobem, měl včas pod kontrolou.

Když jsem dorazil, Naruto už čekal u branky.
Nechtěl jsem to řešit před ním, takže jsem bratra proti jeho vůli naložil do auta a vezl domů. Kupodivu nekřičel, jak měl ve zvyku a já na to už momentálně taky neměl.
Když jsem ho ošetřil a umyl, zabalil jsem ho do županu. Za celou tu dobu se mnou odmítal promluvit.
"Jestli mi neřekneš, kde si sebral ten alkohol, hned zítra s tebou dojdu na psychiatrii a řeknu jim, co vyvádíš," řekl jsme výhružně, ale on nereagoval. Rezignoval jsem, vzal ho v županu do náručí a nesl do pokoje. Pořád mě děsily šrámy, které měl po rukou a vlastně celém těle.
"Dělej, jak myslíš, ale asi bych ti byl aspoň vděčný, kdybys problémy přestal řešit chlastem," řekl jsem.
"Naopak, myslím, že už nikdy nechci vystřízlivět," chytil se mě rukama kolem krku.
"Jdeme spát," konstatoval jsem a položil ho na druhou polovinu své postele, abych ho měl pod dohledem.
"Můžeš dělat věci jako líbat mě a nic to pro tebe neznamená?" Zeptal se najednou, když jsem zhasl.
"Právě proto je dělat nechci," řekl jsem.
Cítil jsem jak se mi schoulil do náruče. Přesto jsem věděl, že dneska neusnu, tahle situace nabírala na vážnosti. Co bych měl udělat? Přece ho nemůžu nechat se takhle chovat, útěky z domu, alkohol, odmítá jíst, to už bylo vážně na to, zavřít ho někam do ústavu, pomalu mi ty jeho nápady přerůstaly přes hlavu. Věděl jsem, že ho nesmím nechat se takhle chovat, jenže nápady na zlepšení taky docházely.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 17:16 | Reagovat

I’ll make up for the time you spent on it.
It's great! That's great!

2 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 2:48 | Reagovat

She isn’t cut out to be a surgeon. He’s cut out to be a leader.

3 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 18. června 2017 v 16:08 | Reagovat

Do you need my help? — By all means.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama