Tóny osudu XVII.

Sobota v 17:00 | SasuKe |  Tóny osudu
Vysoká je super. Teda není to super, když děláte dvanáctky, abyste si mohli zaplatit nejdražší školu v republice a vrážíte do ní měsíčně 7000,-, ale máme úžasný učitele, super atmosféru, všechny předměty maj něco do sebe a člověk je prostě CHCE studovat. Navíc se to od filmu hodně liší... Můžete psát v podstatě o čem chcete, o fantasy, o homosexuálech, o psychopatech, nebo o Japonsku. Nikdo vám neřekne: "Piš jen o čechách, nemotej do toho cizí kultury, nepiš o věcech, o kterých se ve společnosti nemluví, ředitel to nemá rád a drž se něčeho jednoduchého, co každý pochopí." Už jsme udělal několik velmi extravagantních projevů a zatím se setkávám jen s pochopením, přikyvováním, souhlasem... No tak buď jsme dostali tu nejlepší sebranku profesorů, nebo je to s literaturou úplně jiné než s filmem. Když jsem nedal FAMU na první pokus, ani ve snu by mě nenapadlo, že se dostanu na daleko lepší školu. Teď už bych neměnil. KOnečně mám zase prostor psát, takže tady máte další díl.



Venku už byla tam, když Daisuke vešel hlavním vchodem přímo do obýváku, kde ležel zpěvák stále na gauči a sledoval informace o nějakých umístění v hudebních žebříčcích.

"Tohle jsi dělal celý den?" Vydechl, zatím co ze sebe stahoval mikinu.

"Povím ti co jsem nedělal, další text, kterej po mě Aizawa zejtra chce," jeho hlas zněl, že to udělal naprosto schválně.

"Děláš si ze mě srandu?! Proč jsi to udělal?!" Flákl chlapec mikinu na zem, když procházel kolem stolu, kde prázdné papíry demonstrovaly, že opravdu nic neudělal.

"Děláš přece svou práci dobře, ne?" Usmál se na něj provokativně ten chlap s rukama za hlavou.

"Proč že jsem se ho vůbec zastával?!" Pomyslel si mladík, když tak sledoval jeho samolibý výraz, kterým se snažil ostatní vždycky potopit.
 

Tóny osudu XVI.

10. října 2018 v 17:30 | SasuKe |  Tóny osudu



Ještě když postával na zastávce, kde se měl sejít s Kentou, nemohl přestat přemýšlet o tom, jak absolutně nerozumí ničemu, co ten chlap udělá. Jednou na něj křičí, kvůli jeho přítelkyni, pak ho odveze někam pryč, ať už šlo o zoo, nebo šílenou jízdu na motorce a sledování západajícího slunce, nemohl říct, že si to neužil. Jenže jindy se zase choval jako rozmazlené dítě, které všem jen přidělává práci a nakonec ho pokaždé hledal, když někam zmizel. Nebyl si jistý, kterou tuhle stránku má brát vážně. Občas si připadal, jako by vedle něj žily dvě úplně odlišné osoby.

Tóny osudu XV.

8. října 2018 v 17:30 | SasuKe |  Tóny osudu
Naše škola má nodherné střešní patro, takové útulné s roztomilými výklenky, kde se člověk krásně schová. kJe tu klid, protože ve dvouhodinovém bloku, kdy máme pauzu jsou všichni venku nebo v nižších patrech u automatů a já si tu můžu zalézt s notebookem, protože wifi opravdu funguje ve všech pěti patrech. Každé pondělí tu teda sedím a můžu klidně psát, nebo se učit. Momentálně tu pracuju na novém dílu téhle série, která se už blíží ke konci. Když ho teďtak přidávám, vybavuju si, jak jsem minulý týden přišel za naší profesorkou, se kterou studujeme gramatiku a vysvětlil jí, že mám fakt divný problém, protože moje práce ve škole jsou vždycky bez chyb a jakmile píšu něco doma, na blog a podobně, přečtu si to po sobě za půl roku a zjistím, že je tam chyb hromada, někdy dokonce píšu tak rychle, že mi někde chybí slovo, ty chyby tam vidím hned, jak to, že je nevidím, když to píšu? Čekal jsem, že třeba zjistí, v čem je problém, ale opradu ne, že bude tak banální.
Jednoduše se mě zeptala: "Když píšete něco na notebooku, čtete to po sobě, než si to někam uložíte?"
"Ne."
"A ve škole po sobě práce před odevzdáním čtete?"
"Ano..."
"Myslím, že jsme našli problém."
Problém jsme našli opravdu velmi rychle. :D Nikdo prý nevidí chyby, když píše, zejména když píše rychle a má hromadu myšlenek, které potřebuje zachytit. Takže sečteno podtrženo, psychicky se teď odhodlávám, že když něco napíšu, budu to po sobě muset pak taky přečíst. Přidávám to sem po pěti stránkách a obsah znám, protože jsem to právě dopsal, takže asi pochopíte, proč to nechci číst hned znovu, takže asi budu muset vymyslet nějaký specifický systém, kdy nechám týden text ležet a pak se k němu vrátím, ale slíbil jsem, že s tím budu něco dělat. :D




"Bezva, zamyslím se nad tím ještě jednou… Zdravý, heterosexuální kluk se opil jako dělo a nechal se sexuálně obtěžovat od toho zvrhlíka. Kde je chyba v tomhle vesmíru?"

Daisuke se držel za hlavu, seděl na posteli uvnitř svého pokoje, příležitostně usrkával kávu a snažil se vzpamatovat z předchozího šoku. Jeho telefon začal najednou vibrovat jako o život a na displayi nebylo nic jiného než "Maya".

"Ano?"
 


Tóny osudu XIV.

25. září 2018 v 17:30 | SasuKe |  Tóny osudu
Další slíbený díl. :3




Celou cestu domů Daisuke zarytě mlčel, ta pravá legrace ovšem přišla, když si měl vystoupit z auta a on se tvářil jako přikovaný k sedačce.

"Nevím, proč si mě sem odvezl," reagoval na to, když mu starší otevřel dveře, aby pochopil že dobrovolně nevystoupí.

Stejně mu to ovšem nemohlo pomoct, Naokiho výraz nic neprozrazoval a ani on nic neřekl, jednoduše chlapce odpoutal a znovu si ho hodil přes rameno.

"Sakra pust mě a přestaň s tím!" Vztekal se druhý z nich, dokud ho uvnitř nepostavil a do chodby.

"Jak jsi mohl tak příšerně chlastat?!" Rozčileně si ho znovu přeměřil.

"Ty chlastáš pořád!" Odsekl mladší se stále mírně zarudlým obličejem od alkoholu.

Tóny osudu XIII.

22. září 2018 v 13:48 | SasuKe |  Tóny osudu
Tak mám po maturitě a zjišťuju, žev létě jsem sice napsal další díly, ale nějak jsem je sem nedal, takže toho teď bude víc. :3





"Dozvím se kam jedeme?!" Jako obvykle byl mladší pasažér naleštěného automobilu značně rozhořčený, protože nic neprobíhalo v klidu. Když si rozmazlený zpěvák řekl, že dostane to co chce, šel přes mrtvoly.
"Bavit se, slavit, ukážu ti něco novýho, jo?"
Jen si tiše povzdechl, sesunul se do sedačky a sledoval krajinu míhající se za oknem, dokud nedojeli k okraji lesa někde úplně mimo město. Chvíli už to vypadalo, že ho snad unáší někam do Kanady, dle toho, jak dlouho jim cesta trvala. Byl podvečer a na místě kde parkovali, stála další dvě auta, podél nichž vedla cesta hlouběji do lesa.
Naoki sice vystoupil, za to jeho spolujezdec zůstal trucovat v autě i po té, co mu dokonce sám velký úžasný Hiroe-san otevřel dveře.

Tóny osudu XII.

7. června 2018 v 17:00 | SasuKe |  Tóny osudu
Tak je tu nový díl. Trochu se snažím tomu psaní věnovat, ale je to v deset večer, když přijdu z práce. :D A opravdu hrozně moc si přeju překreslit tu úvodní fotku. -_-



Týden uběhl jako nic, Daisuke stál kus od běžecké dráhy v červeném tílku a protahoval se. Jelikož soutěž probíhala kousek od školy, spousta lidí se sem přišla ulít z hodiny. Jeho nejlepší přítel Kenta samozřejmě seděl na okraji tribuny připravený ho podpořit a kolem se hromadila i spousta děvčat. Mladíček pochopitelně čekal na tu jedinou, kterou si přál vidět, v tom všechny vyrušil zvuk prudce brzdícího auta, jelikož šlo o školní závod, příliš lidí sem autem nepřijelo, natož když šlo o naleštěný sporťák, který se blýskal na dálku.

"To-to nemyslí vážně!" Chlapec strnule zíral, jak si Naoki se svým typickým klidem vystoupil a sundal brýle aby se rozhlédl.

Všichni kolem, zejména puberťačky si začaly nadšeně něco šeptat. Trvalo asi tři a půl vteřiny, než Daisuke rozmrzl a naštvaně se rozběhl přímo k narušiteli. Než vůbec stihl pozdravit vyrval mu brýle a narazil mu je zpět na obličej.

"A ceduli s nápisem přichází hvězda si zapomněl doma?!" Zavrčel k němu jedovatě v první vteřině, kdy se k němu naklonil, to už ho ale chytil za ruku a vlekl někam stranou, aby mohl pokračovat "myslel jsem, že o tom, že sem nejdeš jsme mluvili tak stokrát!"

Právě ve chvíli kdy ho vláčel někam bokem pod tribuny, aby nestál u auta.

"Mluvili, ale nikdy jsme neměli jednotný názor, pokud se pamatuju," Naoki si z něj jako obvykle dělal dobrý den. Vůbec se netrápil tím, co mladík říká.

"Muj názor je, seber se a jeď neopzorovaně domů, tady bejt nemůžeš!" Vztekal se chlapec, jakmile už na ně všichni nezírali.

Tóny osudu XI.

6. května 2018 v 15:31 | SasuKe |  Tóny osudu
Mám pokračování další povídky, která si zaslouží pomalu dopsat. Už nemůžu pořád jen ležet doma upočítače, musím pracovat a řešit vysokou, naskytla se mi hromada příležitostí v cosplayi, takže jich využívám a momentálně řeším nějaké nabídky na rozpracování projektů jako kniha, komiks nebo web-seriál, tudíž je toho spousta, nicméně blogu se nechci vzdát. Opravdu mile mě překvapila čísla, která jsem tu i přes neaktivitu blogu našel pokaždé, když se sem podívám, jsou snad vyšší než když byl aktivní. K téhle povídce musím časem předělat obrázek, protože je ještě z doby kdy moje schopnosti kresby na tabletu sahaly na bod mrazu. Užijte si díl. :3



"Řekni Daisuke, co přesně tě přimělo zůstat s mým bratrem i přes jeho příšernou povahu?" Zasmála se roztomilá blondýnka, zatím co se opírala o kuchyňskou linku a z prstu si olizovala jazýčkem čokoládu.
Mladík vedle ní pokrčil rameny a povzdechl si, zatím co zdobil dort jahodami a narovnal se nad stolem.
"Těžko říct, možná aby mu někdo ukázal, že není králem světa?" Zasmál se, přes to že věděl, že on je tím posledním, kdo tu něco zmůže.
"To se na tobě mi líbí," zasmála se Ami a podala mu další plechovku, plnou sladkých, červených dobrot, které do čokolády na vrchu dortu překrásně zapadaly.
Mladík zvedl zaujatě obočí, protože netušil, co tím přesně myslí, navíc vypadala, že hodlá v načaté myšlence pokrčovat.
"Je úžasné nejen to, jak ho dokážeš snášet a nakonec s ním i vyjít, ale hlavně obdivuju, že se ho vůbec nebojíš, nic si z něj neděláš," řekla s nadšením, protože si byla vědoma, kolik lidí má z jejího bratra respekt.
"Nemám důvod se ho bát."
"Být tebou si pospíším, bude tu za půl hodinky," zasmála se dívka.
"Za deset minut," opravil ji, "protože on nikdy nenahrává tak dlouho, jak by měl, už vůbec nezůstává na pracovních schůzkách do konce a když tam s ním nejsem já, bude jako urvaný ze řetězu."


Kráska a Had (Dramione) 02 - Pozvání

24. října 2017 v 16:49 | SasuKe |  Kráska a Had
Druhý díl. :3 Asi nemám pro tentokrát co dodat.

Byl tu milion příležitostí kdy přestat, ani jedinou ovšem nevyužil… Bohužel. Bohudík.



Seděla u Nebelvírského stolu, na vidličku namotávala špagety a přemýšlela. Nikdy ještě neměla pocit, že jí praskne hlava ze všeho, co se kolem dělo, jenže její život se v posledních dnech zdál nezvykle složitý. Nejprve ten neodbytný pocit, že ji někdo sleduje, pak dopis, nakonec Ronovo věčně divné chování a hádky s ostatními, kterým už se raději vyhýbala tak, že si sedala jinam než ke klukům a nakonec završení Dracovým projevem, který nemohla dostat z hlavy.

"Jak to k sakru myslel, že jsme z toho vyrostli? Řekl to, jako by ani nic z toho všeho nikdy nemyslel vážně, byla to snad pro něj jen legrace? Říkal to se vší tou nenávistí… Musel to myslet vážně!" Byla víc než zmatená, prostě si neuměla vysvětlit Malfoyovo nesmyslné chování na hodině. Tvářil se, jako by byli normální spolužáci.

Promnula si spánek, protože opravdu čekala, že z toho všeho co nevidět zešílí. Kolem ní se děla hromada podivných věcí a Ron, který ani nejedl, jen koukal někam do dálky byl jednou z nich.

"Jsi v pořádku?" Přejela ho starostlivým pohledem, ale on nereagoval.

"Rone!" Zvýšil na něj hlas Harry, aby si jich vůbec všiml.

"Co je?" Dost podrážděně si ho přeměřil.

Kráska a Had (Dramione) 01 - Dopis a sázka

23. října 2017 v 16:52 | SasuKe |  Kráska a Had
Tak jo, píšu další fanfikci a to z prostého důvodu, mám pocit, že na wattpad nepíše nikdo, kdo by psát uměl a opravdu mě zabíjí, že si nikde nepřečtu to co chci. Všechny Dramione fanfikce jsou neoriginální, nudné, charaktery nikdo nedodržuje, po slohové stránce mě to zabíjí, nedá se to číst. Nedá. Fakt nedá. Povedlo se mi přečíst asi jednu co mě zaujala a díky bohu měla 40 dílů, čímž zachraňuje tu další stovku nepovedených desetidílovek. Taky mám podivnou chuť dopsat zase některé rozpracované povídky, tak snad mi to vyjde, teď už k příběhu. :3


01 - Dopis a sázka


Nakonec to byla náhoda, že se tohle všechno přihodilo. Nebýt jedné hloupé sázky, nebýt jeho věčně hloupých způsobů, jak tu dívku týrat, nikdy by si to neuvědomili…

Seděli na hodině kouzel, zatím co profesorka vykládala obsah, jež už dávno znal, s podloženou bradou zíral na spolužačku, která se jako vždy dychtivě hlásila, jako by snad někdo pochyboval o tom, že zná odpovědi. Zdálo se mu to otravné, vlezlé, nechutné. Nikdy si nedala pokoj, zřejmě svůj zoufalý život musela naplnit aspoň tímhle, když nic jiného jí nezbývalo.
"To snad není možný," vytrhl ho z myšlenek Crabbe, který si všiml jeho znechuceného výrazu a chtěl se okamžitě přidat. Grangerovou nesnášeli všichni, ať už pro její původ, nebo jednoduše proto, jak dobrou čarodějkou byla navzdory němu. Nikdy je neomrzelo vymýšlet způsoby, jak ji ponížit, ovšem tentokrát neměli žádný nápad.
"Je mi jí líto, ta chudinka nemá nic než pozornost učitelů," zasmál se blonďák a zatřásl hlavou, jako by nemohl uvěřit, že si vážně nedá pokoj.

5 faktů které mě štvou na anime

18. října 2017 v 16:30 | SasuKe |  Myšlenky

Než sem zase začnu dáva povídky, tenhle článek schraňuju v počítači už asi měsíc, je to soubor takových mích poznatků, kterých by se dalo udělat padesát, ne pět, ale myslím, že tohle je takový klasický příklad věcí, které mi naprosto kazí atmosféru při sledování.

nesmyslný křik jmen

Ti, kdo sledují anime již nějaký pátek, zcela určitě vědí, co mám namysli. Někde jde jen o jednoduché oslovování, jindy je to vážně trapárna, kde hlavní hrdinka vykřikne jméno svého ochránce třeba třikrát, aniž by to logicky dávalo smysl. Úplná klasika jsou situace, kdy je někde skupinka složená dejme tomu z Hanabi, Takaa, Hikariho a Yuichira. Hikari oznámí, že druhý den nepřijde na vyučování, protože musí něco zařídit, načež Hanabi jako vzorňačka šokovaně reaguje: "Hikari-kun!" Pak se k němu přidá Takao, který je stejného názoru a chápe jeho pocity. Hanabi: "Takao-kun!" Yuichiro slíbí, že ho bude krýt, načež Hanabi musí reagovat: "Yuichiro-senpai!" Proboha čeho dosáhla tím, že je všechny oslovila? -_- Obvykle se s tím setkáte třeba v situacích, kde spousta hrdinů odpadne v boji a neschopná holka, kterou chrání je stihne všechny jednoho po druhém oslovit, ideálně postupně, když odpadnou naráz.


Kam dál